Adventní potulka za ušisky

Sobota, poslední adventní víkend před Vánoci. Celý týden se kraj dusil v mlze a inverzi, jako by se svět rozhodl zabalit do šedé peřiny. A dneska ráno — malý zázrak. Mlha se začala trhat a mezi cáry se dralo sluníčko. Do lesa jsem se chtěl vydat tak jako tak, ale s tímhle světlem to byla úplná paráda.

Plán byl jasný: najít zase nějaké Jidášovo uši.
(Jidášovo ucho je želatinová zimní houba rostoucí hlavně na bezu. Patří mezi druhy, které mráz vůbec netrápí — v zimě jen ztuhne, ale po rozmrznutí je zase jako nové.)

Na mém klasickém místě ale nebylo vůbec nic. Ani jedno ouško, ani náznak. Tak jsem se vydal dál, do ještě neprobádaných koutů, kde by mohly růst staré bezy. Číhaly tam na mě houštiny, barikády z ostružiní a pár míst, kde by se i srnka dvakrát rozmýšlela, jestli projít. Ale když jsem se tím vším prokousal, odměna na sebe nenechala čekat — pár pěkných ušisek, některá opravdu pořádná. Nedivím se, že sem zabloudí spíš lesní zvěř než člověk.

Po zhruba hodině a půl jsem měl půl pytlíku a pustil se do popolední svačiny. Gothaj s cibulí a octem z Bejblovy octárny, k tomu křupavý chleba — jednoduché, ale v lese chutná všechno dvakrát líp.

Pak jsem opustil tuhle divočejší část lesa a vydal se po známějších cestách. Cestou k domovu jsem si ještě uvařil čaj a k tomu přikusoval vánočku — když jsou ty Vánoce, tak ať to má styl.

Parádní potulka v lese. Klid, ticho, slunce v mlze a pytlík zimních ušisek k tomu. Co víc si na adventní sobotu přát.