Malá pouť do Skoků a kastelánská prohlídka Rabí

Minulý týden jsem si uvědomil, že moje každodenní potulky už nejsou jen zvyk, ale životní rytmus. Minimálně jednou týdně vyrážím do lesa - bez ohledu na to, jestli je venku čtyřicet stupňů, sněhová vánice, déšť, přeháňky nebo pořádný ceďák. Počasí je jen kulisa, špatně oblečený turista je horší než špatné počasí. A jako malá oslava těchto třiapadesáti potulek mi vyšla včerejší pouť do Skoků. A ne ledajaká - spolek Pod střechou slaví dvacet let, a od jedné hodiny odpoledne se u kostela koná slavnost. A hned po ní nás čeká přesun na státní hrad Rabí na speciální kastelánskou prohlídku.

Ráno mě před domem vyzvedává kamarád Michal zámecký pán z Toužimi, a vyrážíme směr Toužim. Od zámku se napojujeme na skockou stezku - já už po šestnácté. Cestu znám, ale pokaždé mě překvapí něčím novým. Po silnici míříme k Radyni, pak k Lachovicím, a těsně před nimi odbočujeme ke kapličce. A tam mě čeká první překvapení dne: pořádná nálož jidášova ucha. Za chvíli mám půl pytlíku a kaplička se stává malou zastávkou a jak jsem se dočetl má dostat nové schody za rozpadlé cihlové.

Pokračujeme dál k bývalému Tomšůvu mlýnu. Na začátku července jsem tu musel brodit, protože lávka byla pryč, ale teď stojí nová, a tak se vyhýbám studené vodě. První větší kopec nás vede do Sovolusk, kde nás čeká kaplička sv. Jakuba Většího a další razítko do kredenciálu. Je tu i nová multina, tak rychle luštím, a po krátkém odpočinku vyrážíme dál. Úvozem dolů, po vrstevnici k dalšímu rozpadlému mlýnu, a pak už začíná poslední krpál.

Tenhle kopec znám dobře. Od roku 2014 ho chodím minimálně jednou ročně. Včera to byl asi šestnáctý výstup. Nahoře je ještě jedna keška, a poslední logy hlásily půlhodinové hledání bez úspěchu. Trochu jsem se bál, ale místo bylo jasné - jen najít správnou dutinu. Po chvíli se to povedlo, a jako příjemný bonus z toho bylo STF.
FTFkaři sice zapomněli uvést datum i čas, což je takové zvláštní, ale radost z nálezu to nezkazilo.

Pak už jen kousek a jsem u své vlastní keše, kterou kontroluji. A najednou, když stojíme na louce, vidím v dálce lesknout se báně. Dvanáct let jsem tenhle pohled neměl. Přes louku a pešinou scházíme ke kostelu. Ještě než půjdeme za faru, zastavuji se uvnitř, zapisuji se do kroniky a všímám si opravené tyče od korouhve, kterou jsem před třemi lety dovezl v rámci expedice „3 kostely“. Jak se později dozvídám, opravil ji kamarád poutník Mamut a já mu za to moc děkuji.

Za farou ve stanu je centrum oslav. Vítáme se, předávám spolku dárek - vlajku k dvaceti letům, kterou jsem nesl celou stezku. Vyřizujeme certifikát za pouť a čekáme na zahájení. Krátce po druhé má Jirka proslov, krásný a srdečný. Ale čas tlačí a čeká nás Rabí.

Naskakujeme do auta, krátká zastávka doma, a pak dlouhá cesta směrem na hrad. Dorážíme krátce po páté, akorát na jednu vyhlídkovou zastávku s keškou. Pod muzeem nacházíme místo na parkování a míříme nahoru. Kastelánská prohlídka začíná v šest. Vede ji Mgr. Hana Rudová, kastelánka největší hradní zříceniny v Česku. Rabí je původně gotický hrad ze 14. století, později přestavovaný v pozdní gotice a renesanci. Proslul hlavně husitskými válkami - při obléhání Rabí přišel Jan Žižka o druhé oko. Dnes je to památkově chráněný areál s rozsáhlými hradbami, věžemi a nádvořími, zaměřený na historii, architekturu i krajinu Sušicka.

Její výklad byl opravdu poutavý. Začínáme v hradních příkopech, pokračujeme přes nádvoří, studnu, věž, sklepy, a končíme v uzavřeném kostele Nejsvětější Trojice -barokním poutním kostele z 18. století, který stojí pod hradem a běžně nebývá přístupný veřejnosti. Vidět ho zevnitř je malý svátek.

Po prohlídce nás čeká poslední keška dne, na druhé straně hradu. Místo bylo jasné, jen dohledání chvíli trvalo. Keškování je tímto pro dnešek uzavřené. Restaurace pod hradem jsou už zavřené, a tak nás zachraňuje restaurace U vystřelenýho vočka. Už nevaří, ale smažené věci mají a smažený čedar s hranolky, coleslawem, tatarkou a místní limonádou Šumavěnkou což je regionálná limonáda z Šumavy a je přesně ta tečka, kterou si poutník po osmnácti kilometrech v nohách a prohlídce hradu zaslouží.

Pak už jen hodinový přesun domů. Nakonec tedy čtyři keše, jedno STF, přes osmnáct kilometrů v nohách a tři sta kilometrů autem. Počasí vyšlo, zážitky byly skvělé
a další potulka za týden už čeká.....