Výpečky se zelím

Ráno bylo chladné. Teploměr v devět ukazoval čtyři stupně nad nulou, ale slunce se skrze mraky snažilo tvářit, že ještě není listopad. Vzal jsem to jako výzvu – sbalit batoh, přihodit nové BDP (bojové dávky potravy, pro nezasvěcené) a vyrazit do lesa. Na oběd. A na rozloučenou s houbami.

Les mě přivítal v mlžném oparu, jakoby se sám ještě nerozhodl, jestli je podzim nebo už zima. Cestou na svůj oblíbený flek jsem zahlédl pár hub – spíš závěr sezony. Vandr pytlík podubáčků sice potěšil, ale většina dalších úlovků byla buď plesnivá, nebo tak ožraná, že by se za ně styděl i slimák.

Na místě jsem rozbalil bezplamený ohřívač a pustil se do výpečků se zelím a noky. Překvapivě štědrá porce. V lese chutná všechno líp – možná je to tím tichem, možná tím, že nikdo nečeká, že po sobě umeju nádobí.

Po obědě ještě čaj, krátký přesun, a pak už zpátky k domovu. Houby letos asi dohoubařily. Ale výpečky? Ty měly svůj vrchol právě dnes.