Jidášovo ucho

Dnešní odpolední potulka byla mrazivá – žádné bahno, jen pevná půda, která pod každým krokem křupala, a chlad, který člověka donutí se hýbat.

Vyrazil jsem do starého lesa s nadějí, že narazím na nějaké jidášovo ucho (Auricularia auricula-judae). Tahle houba, známá i jako „uši stromové“, roste hlavně na bezových kmenech a větvích. Je pružná, hnědavá, tvarem připomíná lidské ucho. Co je na ní kouzelné – dá se sbírat i v zimě, klidně v mrazech, protože houba při zmrznutí neztrácí své vlastnosti. V Asii je ceněná nejen v kuchyni, ale i v tradiční medicíně.

První hodinu jsem ale nezahlédl ani jeden. Už jsem to skoro vzdal, když jsem cestou narazil na padlý bez – a tam jich bylo požehnaně. Leskly se v zimním šeru jako drobné uši, které naslouchají tichu lesa. Radost, že se vyplatilo vydržet. Další místo, které si zapíšu do mapy hub.

Na svačinu jsem si dal karbanátek s nasbíranými houbami z minulého týdne a k tomu presso z outinu, které krásně zahřálo. Sedět v lese, jíst a pít něco teplého – to je malý svátek uprostřed zimního dne.

Když se odpoledne začalo šeřit, vyrazil jsem zpět. Doma jsem houby očistil, nakrájel a už se těším, až je přidám do nějaké číny – jejich jemná textura se k tomu skvěle hodí.

Zima v lese není jen o prázdných cestách. Je o překvapení, které čeká za každým stromem.