Pod sněhem

Zima se konečně rozhodla, že to vezme vážně. Po včerejší vánici jsem doufal, že se les konečně obleče do bílé a ráno mi dalo za pravdu. Jasno, -2 °C, vítr sviští mezi stromy a já už vím, že dneska to nebude jen tak obyčejná potulka. Navíc nejdu sám — vyrážím s kamarádem, který tu sice bydlí už pár let, ale z místních končin zná vlastně jen Radyni, známou zříceninu s rozhlednou, která se tyčí nad Starým Plzencem jako strážce kraje.

Vyrážíme v půl jedenácté a hned v lese nás vítá sněhová pokrývka. Pro nás kluky z města je i pár centimetrů jako závěj, takže se brodíme s nadšením. Nejdřív jdeme po žluté turistické značce, ale brzy z ní odbočujeme a stoupáme k Sovímu hrádku — skalnímu útvaru s výhledy, který připomíná zbytky dávného opevnění. Pokračujeme dál až k Otýsovu lomu, starému opuštěnému lomu s klidnou atmosférou, kde si dáváme první občerstvení: horký čaj a sušenku.

Moje sada od Wildo na dnešní den prošla úpravou — vyndal jsem kořenku, velký hrnek nahradil menším a v krabičce vznikl prostor na sušenky, čaje i cukr.

Po chvíli stoupáme dál po skalní stezce až ke Svatební stěně, oblíbenému místu horolezců, kde se prý odehrála nejedna svatba v sedáku. Kamarád neohroženě stoupá až na vrchol a kochá se výhledy na Starý Plzenec i Radyni. Kousek odsud, u jezírka, podle mapy najdeme posezení — odklízíme sníh, usedáme a pomocí bezplameného ohřívače si připravujeme oběd. Já mám krémovou bramboračku, kamarád dostává BDPi5 – kuře ve sladkokyselé omáčce, k tomu máme i pár dalších dobrot, uherák a horký čaj.

Jak tak sedíme, zima se hlásí o slovo. Když se začínáme balit, přichází tramp — už od rána na cestě, v nohách má dvakrát tolik kilometrů co my. Hledá místo, kde si taky něco ohřát, tak se rádi vystřídáme a vyrážíme dál.

Tentokrát jdeme po naučné stezce až k Andrejškám tedy skalnímu útvaru schovanému v lesu pod Radyní, a pak na poslední zastávku dne — bývalý trampský camp Zaječí rokle, známý dnes již jen duchem starých potulek. Kontroluju zde i geocachku — je v pořádku, schovaná, suchá, jak má být.

Pak už jen lesem kráčíme k domovu. Dnešní den byl krásně strávený, ušli jsme něco málo přes 12 km, ale hlavně jsme si odnesli zážitky, které se do žádné mapy nevejdou.

Zima ukázala svou pohádkovou tvář, ale i to, že umí být ostrá a nekompromisní. Potulka s kamarádem, který teprve objevuje místní krásy, byla jako listování kronikou, kde každá stránka křupe pod nohama. A když se k tomu přidá dobré jídlo, výhledy, setkání s trampem a pár zasněžených kilometrů, je to přesně ten den, který si člověk večer rád připomene — s čajem v ruce a nohama u kamen.