Zimní potulka na Val

Už několik dní tu sněží a tentokrát se sníh opravdu drží. Tolik bílé tu nebylo roky. A přece — kvůli pár centimetrům se přece nenechám odradit od potulky. Teplota kolem –4 °C, vítr se opírá do krajiny a předpověď slibuje další nadílku až po šestnácté hodině. Takže ideální čas vyrazit.

Balím pár věcí, něco k jídlu, vařič, konzervu a vyrážím ven. Dnešní cíl je vrch Val (435 m n. m.), nenápadný kopec nad krajinou, který kdysi sloužil jako orientační bod nejen pro místní lesníky. Není vysoký, ale má své kouzlo — zvlášť v zimě, kdy se jeho hřbet ztrácí v bílém tichu.

První část cesty je bez problémů schůdná, jen mezi poli fouká tak, že by to člověku vyfouklo i myšlenky z hlavy. Naštěstí se brzy stáčím k vysílači a mizím v lese. A tam — panenský sníh. Bez jediné lidské stopy, jen sem tam otisk srnčího kopýtka nebo liščí stopa, která se vine mezi stromy jako podpis nočního tuláka.

Po chvíli zdolávám samotný vrchol Valu. Kousek od něj bývalo v malém údolíčku skromné posezení — pár kmenů jako lavičky, ohniště, místo, kde se člověk rád zastavil. Bohužel, jak zjišťuju, je všechno zničené. Lavičky rozlámané, ohniště rozházené po okolí. Jediné, co zůstalo, je dřevěné kolo, které kdysi sloužilo jako pracovní stolek. A tak si na něm dělám pozdní oběd.

Trenčiansky párok s fazuľou - větší trampská klasika snad ani neexistuje. K tomu horký čaj, který v tom větru chutná dvakrát líp.
Chvíli sedím, poslouchám ticho a nechávám zimu, ať si kolem mě dělá svoje.

Cestou zpět volím jinou trasu. A najednou - sotva pět metrů ode mě - chro chro, prasknutí větve a z houští na mě kouká stádo divočáků. No, mohl jsem stříhat dráty, jak jsem se lekl. :-D Naštěstí se desetihlavá parta lekla ještě víc než já a s naštvaným chrochtáním zmizela v hloubi lesa. Srdce mi buší jak parní lokomotiva, ale člověk si aspoň uvědomí, že les žije i v zimě.

Po tomhle malém infarktovém zážitku si dávám ještě svačinku - lyofilizovanou zmrzlinu, protože proč ne, když už je člověk v zimní říši divů. A pak už mířím domů.

Předpověď samozřejmě opět nevyšla. Od dvou hodin husté sněžení a cestou mezi poli jsem vypadal jak čerstvě postavený sněhulák.
Ale potulka? Perfektní. Bezmála osm kilometrů zimního ticha, bílých stop a malých dobrodružství.