Zimní potulka s houbami, výhledy a marokánkou

Dnes vyrážím dopoledne, s lehkou nedůvěrou k předpovědi, která slibovala sluníčko. Posledních čtrnáct dní tu vládly mráz, mlha a sníh - jen toho slunce bylo poskrovnu. Ale jakmile jsem vešel do porostu, paprsky se skutečně objevily a začaly kreslit lesem. Stromy se rozzářily, stíny se protáhly a vzduch voněl oblevou.

Sníh už byl téměř pryč. Jen tu a tam zmrazky, jinak už po bílé pokrývce ani památky. Můj plán byl jednoduchý: podívat se, jestli nerostou jidášovy uši když už pár dní drží teploty nad nulou a pak si udělat oběd v Zaječí rokli.

Nejdřív jsem našel jen pár starých plodnic a říkal si, že to nebude žádná sláva. Ale pak se začaly objevovat i čerstvé ušiska, a za pár minut jsem měl plnou mističku. Houbařská sezóna 2026 tímto oficiálně zahájena.

Cestou k rokli jsem si všiml odbočky do kopce, do míst, kde jsem nikdy nebyl. Zvědavost zvítězila. Po chvíli jsem narazil na malou skalku s údolíčky, tiché místo s výhledy a atmosférou, která si říkala o zastavení. Vylezl jsem na nejvyšší kopeček a rozhodl se tam zakotvit na oběd.

Klasika: čínská polévka od Vifonu v thajském stylu. Ale tentokrát vytuněná, přidal jsem do ní omeletu. Vodu jsem vařil na Jetboilu, ke kterému jsem si vzhledem k počasí vzal čtyřsezónní plynovou bombu. Vaření proběhlo bez problémů, a polévka s výhledy chutnala parádně.

Na cestě zpět jsem ještě zastavil, dopil pečený čaj a zakousl marokánku -cukrovinku z mého mládí. Tehdy ji mývali všude, a chuť pomerančové kůry, arašídů a medu si pamatuju dodnes. Několik let jsem na ni nenarazil, nebo nakupuju tam, kde ji prostě nemají. Když jsem ji nedávno objevil, neváhal jsem. A nelitoval, byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval. Velká dobrota.

Parádní 10km potulka s výborným obědem, vzpomínkou, houbami a objeveným novým místem.
Den jak korálek.