Anglická snídaně v dešti

Předpověď slibovala sníh a mráz, ale ráno mě vítá jen vlhko, dva stupně a taková ta nejistota, kdy člověk neví, jestli bude pršet, nebo se to jen tváří. Celý týden bylo kolem šesti stupňů, dneska je to jiné. Balím věci na snídani a ještě před devátou mizím v porostu.

Jen co do něj vejdu, začne pršet. Takový ten jemný, vytrvalý déšť, který se neptá, jestli máš náladu. Jdu se podívat na jidášovo ucho - jestli i něj platí, jak se říká, „rostou jako houby po dešti“. A rostou. Spousta malých, ale pak i pár opravdu kapitálních kousků. K tomu přidávám nález ohnivce rakouského - drobná červená miska, která v zimním lese svítí jako zapomenutá lucerna. Roste na zetlelém dřevě a člověk ho často přehlédne, dokud se nenaučí dívat nízko a pomalu.

Ze sběračského módu to stáčím na skalku, kde mám svoje malé kuchyňské místo. V týdnu mi přišla nová pánev, dvaceticentimetrová, tak akorát do batohu. Dnes má premiéru. Vařím na lihovém vařiči - historickém kousku, který se kdysi prodával za 3,80 Kčs. Když ho zapálím, mám pocit, že jsem se vrátil o pár desetiletí zpátky, jen s lepší bundou.

Dnešní plán na vaření je jednoduchý: anglická snídaně. Slanina, vejce, rajče, žampiony a fazole - vzal jsem chilli, aby to mělo říz. Na vajíčko trochu sýra, protože proč ne. Déšť bubnuje do kapuce, slanina syčí na pánvi a les voní mokrým jehličím. Všechno se to nějak spojí do jednoho okamžiku, který by člověk doma nikdy neudělal. A k tomu čaj Earl Grey, pára stoupá do šedého vzduchu a já si říkám, že i v tomhle počasí má snídaně svoje kouzlo.

Krátká potulka. Jen les, déšť a parádní snídaně.