Skalní stezka

Včera to venku vypadalo skoro na jaro a já přemýšlel, jestli už nechat druhou mikinu doma, nebo ji raději vzít. Nakonec volím klasiku – když tak skončí v batohu. Ráno mě v 9:15 hod vyzvedává Michal, drobně prší a já si říkám, že to bude taková ta mokrá, ale příjemná potulka. Jenže jakmile vyjedeme nahoru k Radyni, všechno se mění. Stačí nějakých sto deset výškových metrů a svět je najednou bílý. Sníh, led, ticho. Zimní verze kopce, kterou člověk nečeká.

Nejdřív se jdeme podívat k vápenné peci pod hradem, staré technické památce, která tu stojí jako připomínka doby, kdy se tu pálilo vápno. Pak už míříme na Skalní stezku. Sníh a led jsou všude a já si v duchu říkám, jak to dneska půjde. V nejhorším se z vyhlídky vrátíme.

První zastávka je Vysoký Štont - skalní výběžek, který kdysi sloužil jako strážní místo. Výhled na Radyni odtud je parádní, hrad se tyčí nad lesem jako kulisa z jiného století. Pokračujeme dál kolem skalních útvarů se jmény, která člověku vykouzlí úsměv: Žabí královna, Karlova pěst, Komínky. Les tu má fantazii.
U přístřešku nad lomem Hřeben si dáváme první pauzu. Lom je dnes už opuštěný, ale pořád má svoje kouzlo - tichá, hluboká jizva v krajině, kterou si příroda pomalu bere zpět. Čaj chutná o to líp. Vyhlídka na Starý Plzenec stojí za to, i když je dneska svět trochu rozmazaný vlhkostí.
Pak přichází největší sešup celé trasy. Kdyby tu byl sníh, jeli bychom dolů spíš na sáňkách než po nohách. Naštěstí sníh mizí a cesta je jen mokrá. Dostáváme se k zastávce U Mohyly - místu, které má úplně jinou atmosféru než zbytek stezky. V knize Tajemná místa Plzeňska se píše, že tu nemá být jen hrob keltského druida, ale i svatyně keltského kultu podsvětí. Ať už je to pravda nebo ne, místo působí zvláštně klidně, skoro až posvátně.
Za chvíli stojíme u vyhlídky u pole, kde je lavička a ohniště. Tady je pro změnu bláto a mokro - opět těch pár desítek metrů výšky a počasí si dělá, co chce. Stoupáme dál k Andrejškám, skalnímu hřebeni, který má svoje jméno po starém místním názvu. Odtud je to kousek do Otýsova lomu, malého, ale krásně zarostlého lomu, kde je klid, jaký se jinde těžko hledá.
Nezapomínáme ani na Svatební stěnu, oblíbené místo horolezců. Za ní je druhý přístřešek a tam si dáváme oběd. Dneska je na menu BDP i6 – kuře s rýží, brokolicí a kešu. Nedržím se úplně návodu, místo 270 ml vody dávám 300ml a dochucuji teriyaki omáčkou od Živiny. Výsledek? Parádní. Pořádné kusy masa, jemná pikantnost a hlavně krásně horké jídlo, které člověka zahřeje víc než mikina.
Tady se počasí zase láme a sníh se vrací. Tak pomalu stoupáme zpět na vrchol kopce k Radyni.

Stezku jsem šel po částech už několikrát. A u Mohyly jsem byl dnes úplně poprvé. Potulka to byla parádní - proměnlivá, tichá, místy náročná, ale přesně taková, jakou mám rád.

Pokud už na Radyni dorazíte tak Skalní stezku určitě doporučuji projít. A i kolem ní je spousta kopců a skal, které si říkají o další průzkum. Les i zde má pořád co nabídnout.