Tygři v Zaječí rokli

Tento týden byl jeden z těch, kdy má člověk pocit, že se dny slévají do jednoho dlouhého pracovního šumu. Včera jsem ještě pomáhal se stěhováním, takže sobotní potulka byla spíš nutnost než plán. Bez ní by to prostě nešlo.

Ráno pořád drží svoje zimní manýry – kolem nuly, auta se musí škrábat a člověk si říká, že jaro je ještě daleko. Jenže dopoledne vyskočí teplota klidně o deset stupňů a najednou je to úplně jiný svět. Takové ty skoky, kdy nevíš, jestli si vzít čepici, nebo už řešit opalovací krém.

Vyrážím do ještě zamlženého, chladného rána. Ale sotva vstoupím do lesa, mlha mizí, slunce se opře do stromů a člověk má pocit, že přešel hranici mezi dvěma ročními obdobími. Dneska mířím do Zaječí rokle. Beru spodní cestu – klid, ticho, nikde nikdo. Prostě ideální.

Když dorazím na místo, dávám si svačinu: Tygři v lahvi.
Poctiví utopenci v pikantním nálevu, ruční výroba, žádná unavená klasika z regálu. Maso, cibule, hořčice, plátky okurek, ocet a pikantní koření, které člověka probere líp než kafe. A tak tu sedím, jím tygra z láhve, přikusuju chleba a říkám si, že „tygři v Zaječí rokli“ zní skoro jako název povídky, kterou by nikdo nechtěl číst, ale každý by ji chtěl zažít.

Tohle místo mám rád. Je to kousek od civilizace, ale pokaždé tu objevím něco nového – malý svah, starý pařez, světlo dopadající jinak než minule. Les se nikdy neopakuje.

Pak přes louku, krátký pohled na Radyni a pokračuju přes Ušoplácek. Je sucho, ušiska jsou svrklá, takže dneska nesbírám. Na spravení nálady si dávám čaj a marokánku. Včera jsem byl na čokoládovém festivalu a zjistil jsem, že existuje snad deset druhů. Vzal jsem tři – klasiku, ořechovou a brusinkovou v bílé polevě. A ta dnešní brusinková? Ta je fakt dobrá.

Pomalu se stáčím zpět do civilizace. Slunce už má sílu, vzduch voní hlínou a začínajícím jarem.
Deset kilometrů v nohách, hlava vyčištěná, tělo unavené tak akorát.

Parádní sobota. Přesně taková, jaká má být.