Nedělní tropy a cesta na hrad Radyně

V noci na neděli se skoro nedalo spát. Vzduch stál, teplo se drželo v bytě jako nezvaný host. Vzbudil jsem se kolem sedmé a popravdě po včerejším výpeku se mi nikam nechtělo, ale streak je streak. A tak před půl osmou nahazuju batoh a vyrážím do lesa.

Plán byl jednoduchý: jen se projít a udělat si snídani. Nic velkého. Jen udržet tradici a nezůstat doma jako roztavený nanuk.

Nakonec jsem se rozhodl v rámci Projdi Česko navštívit pro mě neznámé místo „Radýni“. Ano, Radýni.
Už jsem jim psal, že se to jmenuje Radyně, ale i po týdnu bez reakce a opravy.
Tak uvidíme, jestli to někdy přejmenují, nebo jestli to bude navždy Radýni pro ty, kdo to nikdy neviděli.

Vzal jsem to klasicky po žluté turistické značce. V Otýsově lomu jsem se zastavil na snídani - suchary spejalne z owocami a presso z Outinu.
Tropické ráno, ale lom má svoje kouzlo. Chvilka klidu před výstupem.

Pak jsem vyšplhal na Radyni (ne, nepřejmenovala se).
Radyně je mimochodem jeden z nejznámějších hradů v okolí Plzně - postavený Karlem IV., stojící na stejnojmenném vrcholu s parádními výhledy nejen na Plzeň

Pod hradem jsem počkal na otevření restaurace. A musím říct minerální pramen z Gambrinusu fakt osvěžil. V takovém horku je to skoro léčivý nápoj.

Po pauze jsem se vydal ještě k Losiné, pak zpět na Radyni, na Andrejšky a nakonec různými nabližkami domů.
Počasí bylo extrémní. Slunce pálilo, vzduch se nehýbal, a člověk měl pocit, že jde krajinou, kterou někdo zapomněl vypnout.

Když jsem dorazil domů, měl jsem v nohách přes 23 km.
Docela slušné.

V horku se člověk neučí - v horku se jen přežívá.