Svíčková ve hvozdu

Nedělní ráno a já jsem rád, že konečně můžu vyrazit do porostu. Týden byl takový, že jsem si ani nebyl jistý, jestli dnes vůbec dojdu za roh. Cestou s odpadky mi na rovném chodníku křuplo v kotníku takovým způsobem, že jsem měl pocit, že domů dojdu po čtyřech. Včerejšek tomu taky moc nepřidal. A když mají teploty znovu atakovat třicítku, je jasné, že se musí vyrazit brzy - vstávám po osmé a jdu.

Už na rohu ulice se kotník ozývá a já mám pocit, že z potulky nebude nic. Ale vzdát to? To není můj styl. Rozhoduju se dojít aspoň na místo z minulého roku, kde rostly ostružiny. Místo nacházím, ale po loňských obrovských keřích ani památka - jen pár výhonů a ostružiny malé jak korálky. A na místě, kde jsem loni našel pozůstatky táboření, jsou dnes „jiní trampové“. Všude lahve od piva, javořiny, zbytky kabelů… no, to asi nebudou kamarádi. Boudy mají ale mají pěkné.

Kotník se mezitím trochu uklidnil, tak přemýšlím, že bych vyrazil na vrch Val. Jenže si uvědomuju, že nemám ani logbook na výměnu do své keše, ani cedulku, kterou chci dát na vrchol. Takže to stáčím do svého obvyklého rajonu - do hvozdu pod Radyní. Procházím houbařskou stezku a scénář je stále stejný: po houbách ani památka.
Sucho si jede svoje.

A pak přichází čas na dnešní oběd. Svíčková od hotovky.cz s knedlíčkem a samozřejmě terčík s citronem a brusinkami nesmí chybět. Jen jsem doma nenašel menší šlehačku, takže jsem musel vzít tuto velkou. Ohřev klasicky bezplamenným ohřívačem - vzhledem k počasí je to ideální. Omáčky je pro jednoho víc než dost, maso měkké a porce slušná. Chuť pro mě trochu nevýrazná, ale pár kapek citronu a šlehačka udělaly svoje. Nakonec jsem misku vytřel do sucha.

Kotník to nakonec dal. Z potulky, která měla být krátká, se vyklubalo víc než osm kilometrů. To jsem si v prvních metrech opravdu nemyslel.
Jsem rád, že každotýdenní již skoro roční tradice nebyla porušena a může v klidu pokračovat.