Houby a miňonky

Neplánovaně vyrážím ve čtvrtek do porostu. Mám chvíli času, tak se chci mrknout po houbách a dát si v lese snídani. Počasí je parádní - je devět hodin, vzduch po ránu ještě svěží a v lese ani živáčka. Mířím na místo, kde byli v sobotu kováři. Jenže kováři vzali roha. Nenašel jsem ani jednoho, jen tři babky, které se krčily pod listím jako poslední zbytky sobotní úrody.

Přesouvám se na svou klasickou houbovou stezku a konečně to začíná. Pod duby se objevují podubáci, pevné, masité hřiby, které mají rády teplejší počasí a tvrdé listnáče. O kus dál se les zbarví do jehličnaté vůně a tam čekají smrkové hřiby, krásné, zdravé kusy. Za chvíli mám půlku tašky a nálada jde nahoru.

Pak je čas na snídani. Vytahuji Outina - nic neprovoní les ráno tak jako čerstvá káva. K tomu pár miňonek, ideální rychlá energie. Jenže kolem jde skupinka dětí z MŠ, zastaví se u mě, kouknou na houby… a miňonky mi s radostí zabaví. Nedá se nic dělat, lesní daň je zaplacena.

Cestou zpět to stočím ještě kolem lesní školky a tam mě čeká největší radost dne. Celá plantáž podubáků. Nejdřív šest kousků, metr dál dalších pět. Takové místo člověk nenajde každý den. Podubák je navíc výborný do směsí, drží tvar a má pevnou dužninu, takže je radost ho sbírat i zpracovávat.

Konečně pořádná houbová potulka. K obědu byly řízky, houby se suší a ještě zbylo.
Les dneska ukázal, že i krátká neplánovaná zastávka může být malý houbový svátek.