Jaro, buřty, Andrejšky

Konečně jaro. Slunce, vůně hlíny a ta zvláštní energie jarní rovnodennosti, kdy má člověk pocit, že svět se po zimě znovu nadechuje. A s tím přichází i nový suvenýr v geocachingu - což je pro mě něco jako malý rituál. Všechno v okolí už mám dávno odlovené, ale v prosinci se objevila nová keška věnovaná plzenecké železnici. Takže plán byl jasný už několik týdnů.

Původně jsem chtěl vyrazit už včera, ale probudil mě déšť bubnující do parapetu. Takové to bubnování, kdy člověk jen zvedne hlavu, podívá se ven a okamžitě ví, že dneska se nikam nejde. A udělal jsem dobře. Dnešek byl pravý opak - probudily mě sluneční paprsky a ten typ počasí, kdy máš pocit, že tě les volá jménem.

Beru navigaci, batoh a vyrážím do porostu. Doma jsem si poctivě vytiskl mapku, protože jsem chtěl jít nabližkou, abych nešel stejnou cestou tam i zpět. Realita? Hned u skalky se ztrácím a místo plánované trasy narážím na žlutou turistickou značku. Tak jdu po ní. Les si vždycky najde způsob, jak ti ukázat, že plán je jen orientační návrh.

Cesta mě vede kolem vodojemu po skalní stezce až k Andrejškám. Tam si dávám dopolední svačinku — buřty na pivu s parádním kváskovým chlebem. K tomu sladká tečka v podobě kávěnky a espresso z Outinu, dneska dokonce i se stojánkem, takže to vypadalo skoro profesionálně. Chvíli tam sedím, koukám do lesa a říkám si, že tohle je přesně ten typ malých radostí, kvůli kterým člověk chodí ven.

Ale čas běží a keška čeká. Jdu zadní cestou až k plzenecké železnici.
A tady malá vsuvka pro neznalé:

Plzenecká železnice je taková malá železniční rarita - úzkorozchodná trať, kterou místní nadšenci léta budují, opravují a opečovávají. Koleje se klikatí mezi stromy, občas zahlédneš vagónek, někde přikrytou lokomotivu, jinde kus historie, který by jinak dávno zmizel. Je to místo, kde je vidět, že když se parta lidí pro něco nadchne, dokáže udržet při životě i kus železniční romantiky.

Kešku nacházím rychle a bez problémů - suvenýr je doma. Mise splněna.

Cestu zpět volím jinou a jdu po staroplzenecké naučné stezce. Šel jsem tudy už několikrát, ale najednou vidím odbočku, které jsem si nikdy nevšiml. A protože nejlepší objevy vznikají z odboček, vydávám se tam. A stálo to za to - krásná místa, převisy, ohniště, skalní útvary, které vypadají jako z jiného světa. Procházím, koukám, kochám se. Tady nejsem naposled. Tohle si zaslouží extra výpravu.

Stoupám zpět k cestě a pomalu to stáčím k domovu, i když je to odsud ještě pár kilometrů. Cestou se ještě zastavím na místě, kde minulý týden kvetly fialky - pořád voní nádherně. A taky natrhám trochu lesní pažitky, protože proč si neodnést kousek lesa i domů.

Dneska to byl parádní den. Keška odlovená, Andrejšky jak malované, nové objevy v terénu…
Jaro začalo přesně tak, jak má.