42. ročník Jarní procházky

Páteční ráno mě překvapilo - a asi nejen mě. Na autech ležel sníh, bílý jak mouka, a člověk by nevěřil, že za pár hodin má začít jarní pochod. Předpověď na sobotu slibovala ráno 2 °C a maximum 16 °C, což znělo jako klasické aprílové rozmezí. Pochodu se účastním už popáté - třikrát jsem šel krátkou trasu, jednou dlouhou, a tu mám v plánu i dnes.

Ráno vstávám v půl osmé. Pohled z okna mě vítá mlhou tak hustou, že by se dala krájet. Teploměr ukazuje přesně 2 °C. Nápad jít jen v mikině Alfa od Helikonu tím padá - ta by se nanucala dřív, než bych došel na Radyni. Volím tedy model cibule: merino triko, mikinu Alfa a větrovku Tramontina, oboje od Helikonu.
V 8:30 už stojím na startu, fasuju itinerář s číslem 8 a vyrážím.

První část trasy, společná s kratší variantou, znám dobře. Vede po žluté turistické značce lesem kolem Otýsova lomu - k němu si odbíhám, a vidím, že vysekali i další část. Pak míjím svatební stěnu, která přes mlhu není vůbec vidět, a stoupám výš k Radyni. Nahoře kontrola, první razítko, a plán se nemění - jdu osmnáctku. Pokračuju kolem hradu, vápenné pece, a mlha se na chvíli trhá. Hrad se mihne v záblesku světla, pak se zase nořím do bílé tmy až k rozcestí u Výrovny ve Starém Plzenci. Tam už je jasno.

Trasa se mění ze žluté na naučnou stezku Starý Plzenec. Vede kolem Radoušovy skalky, dál do Sedlce. V prvním obchodě mi zavírají před nosem, ale z minulých pochodů vím, že o kousek dál je večerka - a ta naštěstí otevřená je. Mlha už zmizela, teplota stoupá, takže Tramontina jde do batohu. (Je to větrovka, co se složí do balíčku o velikosti plechovky od koly a neváží skoro nic, ale když přijde změna počasí, člověk je rád, že ji má.)

Ze Sedlce pokračuju přes Černou stráň na Hůrku, kolem základů kostelů sv. Vavřince a sv. Kříže, až k rotundě sv. Petra a Pavla - nejstarší dochované církevní stavbě na Plzeňsku, postavené v 11. století. Tady se konečně otevírají panoramata. Dávám si oběd: fazole s chorizem, plátek kváskového chleba, a jako sladkou tečku biskupský chlebíček s kávou z Outinu. Nabíjí mě to na další část pochodu.

Mířím na Malou Stranu kolem kostela sv. Mikuláše, sochy sv. Blažeje, k čistírně, pod viadukt, až se dostávám pod Andrejšky. Kopec je to parádní a teplota nakonec opravdu stoupá, takže i mikina jde dolů. K Andrejškám dorazím za mohutného funění, ale jsem tam. Po dvou stech metrech po skalní stezce se opět napojuji na žlutou značku, která mě má dovést zpět do cíle. Abych nešel stejnou cestou tam i zpět, volím pár nábližek.

Po šesti hodinách jsem v cíli -nachozeno 28 242 kroků, bezmála 19 km. Byla to opravdu aprílová jarní procházka, kdy by člověk nevěřil, že všechny ty fotky jsou z jednoho dne. Vyzvedávám si diplom, mířím domů a tuším, že zítra se ozvou nohy.

Ale stálo to za to.