Plzenecká 50 (20 km)

Konečně den, kdy počasí přestalo trucovat. Žádné přeháňky, žádná mlha, žádné aprílové výkyvy. Prostě poctivý jarní den, kdy se člověk nadechne a ví, že dneska to půjde. A tak jsem vyrazil na Plzeneckou padesátku - pěší dvacítku, trasu která byla tak trochu tajná, protože ráno na startu o ní nebyla ani zmínka. A právě to mě přesvědčilo, že to bude ta pravá volba.

Od sokolovny jsem se napojil na naučnou stezku a přes Úslavu se nechal vést rovnou ke kostelu Narození Panny Marie. Otevřeno, ticho, chlad uvnitř a vůně starých zdí - přesně ten typ zastavení, které člověku připomene, že pochod není jen o kilometrech, ale i o atmosféře.

Za farou jsem si střihl malou odbočku na starý hřbitov. Krásně opravený, klidný, s výhledem, který by se dal zarámovat. Pak už zase zpět do terénu, přes louku, k potoku, kde je studánka a hned vedle i pramen. Odtud do kopce k Božím mukám sv. Marka - veliký kaštan, pod ním opravené boží muka a lavičky.
Místo, kde se člověk zastaví tak nějak automaticky, nejen kvůli razítku.

Vyhlídka na Tymákov byla další příjemná zastávka, i když jsem brzy zjistil, že tam nesedím sám - na sluníčku se vyhříval sršáň, takže jsem raději pokračoval dál. Přes základy starých kostelů až k rotundě sv. Petra a Pavla. Odtud jsou krásné výhledy jak na Starý Plzenec, který letos slaví 1050 let od založení, tak na hrad Radyni. Historie tu leží doslova pod nohama a člověk si uvědomí, že Starý Plzenec není jen městečko, ale kus příběhu.

Cesta od Rotundy na Malostranské náměstí byla příjemná a návrat přes most zpět do centra ještě příjemnější. Ale žádné zdržování - kopec na Radyni se sám nevyběhne.

Radyňská ulice dala zabrat, ale nahoře už čekala žlutá značka a cesta do podhradí. Slavnosti vína byly ještě v přípravě, takže jsem nemusel ani vytahovat placku. V Centru pro turisty další razítko a pak hurá dál - červená turistická značka a nové informační cedule věnované Radoušovi, místnímu pověstnému „pánovi Radyně“, který podle legendy hlídal poklady, strašil pocestné a občas si z lidí tropil žerty.

Za cedulemi odbočka do lesa, a pak přišel skalní útvar Na půlku. Na jejím vrcholu stojí suchý, zkroucený strom, který vypadá jako přírodní maják. Strážce cesty, co tam stojí už roky a sleduje, kdo se tudy potuluje. Slunce se do toho opíralo tak silně, že celá scéna působila skoro až neskutečně - skála, kořeny, světlo, ticho.
Jako vstupní brána do jiného světa.

Za skalkou borovice, louky, lesní pěšiny. Terén nebyl z nejlehčích a tady jsem si uvědomil, že po pěti měsících měnit boty nebyl úplně nejlepší nápad. Ale místa, kam bych normálně nezabloudil, se přede mnou otevírala jako malé objevy.

Vyhlídka na Škalkách byla parádní - krásné výhledy do krajiny a na skalce hrádek Nezbavštejn. Rozcestníky, posezení, sochy a interakce pro děti.

Lesní cesty střídaly louky, asfaltky jen na nezbytné přechody. A pak znovu známá skalka, tentokrát z druhé strany. Pěšina přes louku k houpačkám nad Losinou, lesní křižovatky, kamenitá cesta na Radyni - všechno to do sebe zapadalo jako dobře poskládaná mapa.

V přístřešku u studánky poslední razítko. A pak už jen závěrečný úsek přes Svatební stěnu a lesní cesty zpět.

Celkem 21,72 kilometrů, 31 068 kroků, 64 vystoupaných pater. Nohy to cítily, ale hlava byla lehká. Tenhle pochod měl všechno - historii, lesy, výhledy, trochu námahy a hlavně ten pocit, že člověk prošel místy, kam by se jinak nikdy nedostal.

A přesně o tom tyhle pochody jsou.