Rokle, uši, plechovky

Konečně sobota. V půl deváté vyrážím opět do porostu, ranních 7 °C sice nevypadá jako výhra, ale předpověď slibovala polojasno a sedmnáct stupňů během dopoledne. A to už je teplota, při které se dá žít. Dnes mám sraz s kamarády geokačery kousek od Zaječí rokle. Ještě tam nebyli a chtěli ji vidět naživo, tak jsem jim slíbil malou exkurzi.

Cestou jsem se rozhlížel po destnicích - dva dny pršelo, tak jsem doufal, že by se mohly ukázat. Ale les byl překvapivě suchý. Destice klasicky ani jedna. Na ušoplácku pár vyschlých boltcovitek bezových, tedy jidášových uší, ale pak jsem na jednom padlém kmeni našel pár pěkných. Malá radost, ale potěšili.

Pomalu jsem se přesunul na místo setkání a cestou narazil na pěkné posezení pro pocestné - takové to místo, kde by člověk klidně nechal hodinu jen tak utéct. Po chvíli dorazili i kamarádi a vyrazili jsme směrem k Zaječí rokli, tentokrát pro mě úplně neznámým směrem. Nejprve jsme se motali ve spodní části, ale pak jsme se vyškrábali i na hřeben nad roklí. Fajn setkání, fajn tempo, fajn dopoledne.

Po dvou hodinách jsme se rozloučili, kamarádi vyrazili domů a já si šel udělat oběd. Dneska klasika: gothaj od řeznictví U Bejka, jarní cibulka, koření a ocet z Bejblovy octárny. K tomu malá "minerálka". Prostě parádní žrádlo do lesa.

Jak jsem psal minulý týden, po čarodějnicích tu zůstal slušný bordel, hlavně plechovky. Tak jsem dnes zase jeden pytel vzal a vyrazil s ním tři kilometry směrem k civilizaci. Jenže před lávkou jsem se chtěl napít, pytel jsem odložil… a když jsem došel asi šest set metrů ke kontejneru, zjistil jsem, že mám ruce prázdné. Pytel zůstal tam, kde jsem ho položil. Ach jo. Když to není v hlavě, musí to být v nohách.

Takže zpátky. A světe div se - plechovky tam na mě poslušně čekaly. Neplánovaně jsem si prodloužil cestu o 1,2 km, ale aspoň skončily tam, kde měly být už dávno.

Dnešní potulka ukázala dvě věci - že Zaječí rokle je pořád krásná… a že plechovky se samy neodnesou. A když je člověk někde zapomene, tak si prostě trochu zajde.