Nedělní výpek na Radyni

Plány se dělají a voda teče. Kamarádi dnes nakonec nemohli, takže jsem ráno stál v předsíni, koukal na batoh a přemýšlel, kam vlastně vyrazit. Předpověď slibovala tropy a už po osmé hodině bylo přes 25 °C. Sluníčko pálilo jak v červenci. Tak jsem vyrazil a rozhodnutí nechal až budu v lese.

Po pár krocích v porostu mě napadla Radyně. Jednak jsem u hradu nebyl věčnost, jednak jsem si chtěl prohlédnout hrad dřív, než se pustí do plánovaného zastřešení hradu. Radyně je mimochodem jeden z nejznámějších hradů v okolí Plzně - postavený Karlem IV. ve 14. století, s typickou věží, která je vidět široko daleko.
Taková místní dominanta, která člověku připomene, že historie tu stojí pevněji než většina našich plánů.

Vzal jsem to klasicky: kus po žluté, zbytek nábližkama. Cestou jsem se zastavil v Otýsově lomu, kde je vždycky příjemný chládek, a pak už jsem stoupal k hradu. Ačkoli jsem dole na parkovišti několikrát do roka, nahoře u hradu jsem byl naposledy někdy kolem roku 2014. Člověk si to neuvědomí, dokud tam zase nestojí.

Hrad otevírá až v deset, takže jsem nejdřív prošel spodní nádvoří, zkoukl novou lávku a po desáté se přesunul nahoru. Pamatuju si ještě dobu, kdy u studny viselo velké kovové srdce na zámečky. Dneska je tam posezení a zámečky lidé věší na krycí mříž studny. Časy se mění, ale Radyně pořád drží.

Cestou zpět jsem šel po žluté kolem svatební stěny, pak jsem se zastavil pro trochu pažitky. K obědu jsem si udělal vaječnici na litinové pánvičce, s kváskovým chlebem. Pažitka tomu dala šmrnc a pak už jen kozácká hořčice, kyselá okurka, jarní cibulka a trocha barbeque omáčky. Chuťově paráda.
Na spláchnutí svijanský minerální pramen.

Když jsem pak mířil k domovu, potkal jsem značkaře turistických tras. Zastavil jsem se, poděkoval jim a pochválil, jak pěkně přeznačili žlutou. Dokonce i pod Radyní, po x letech konečně vím, kterou cestou jít, a ne tu druhou, kterou jsem bral několikrát omylem.
Je super, že máme v ČR takovou síť turistických značek. Je to jedna z nejlepších na světě - přes 40 000 km tras, značení, které člověka dovede i tam, kde by jinak bloudil, a dobrovolníci, kteří to udržují v perfektním stavu. Malý zázrak, který bereme jako samozřejmost.

Tropy netropy - stálo to za to. :)