Plné košíky hub?

Všude vyskakuje, jak jsou lesy plné hub a jak houbaři chodí s plnými košíky hřibů. V týdnu docela dost pršelo a ještě v noci na dnešek přišla dvouhodinová průtrž. A tak jsem dnes taky vyslyšel tohle volání lesa a po osmé ráno vyrazil na svou klasickou houbovou trasu - tu, která loni skoro vždycky dala aspoň na polévku.

No… dneska se to nepovedlo. Po dvou hodinách jsem neviděl ani houbu, a to ani prašivku. Prostě nikde nic. Les tichý, mokré jehličí, jen občasné prasknutí větvičky. Evidentně tady mají hřiby ještě zimní spánek, i když v televizi a na internetech tvrdí něco jiného. Tam se to hemží fotkami košíků, ale realita v terénu je někdy jiná liga.

Poslední šancí, abych nepřišel domů úplně s prázdnou, byl ušoplácek. Po dešti jsem čekal, že by mohla být šance. Nejdřív to vypadalo bledě - všude jen malinkaté plodničky nebo kusy ve výšce, kam člověk nedosáhne. Dokonce ani na mých oblíbených místech nebylo skoro nic.

Zachránil mě až jeden padlý mechový kmen, který byl ze spodní strany obalený ušima tak poctivě, že by se za to nemusel stydět žádný starý bez. A to mi náladu zvedlo. Nasbíral jsem si mističku, dost na to, aby den nebyl ztracený a aby bylo doma co zamrazit.

Blížilo se poledne a já se pustil do vaření. Dneska padla volba na mini langoše - klasika: česnek, kečup, sýr. V lese chutnají vždycky líp než doma, to je prostě zákon terénu. Člověk sedí, kouká do stromů, poslouchá ticho a všechno má najednou jinou váhu.

Po obědě jsem se ještě prošel do sousedního lesa, ale ani tam jsem o houbu nezakopl. A tak jsem to vzal pomalu směrem k domovu. Počasí vyšlo parádně, hřiby sice nebyly, ale uši to vynahradily. Les si po dešti oddechl, já taky a i když taška zůstala prázdná, den rozhodně ne.