Topinka, vítr a mravenčí vrch

Víkend byl jak na větrné hůrce s teplotami kolem osmnácti stupňů, obloha neví jestli chce být kamarád, ale je neděle a to znamená jediné: jde se do porostu.
Vstávám krátce po osmé, naházím pár věcí do batohu a vyrážím. Les mě vítá takovým tím ranním tichem, kdy i vítr šlape po špičkách.

Nejdřív beru svou klasickou houbařskou trasu. Přes listnatou část s buky a duby, pak jehličnatým lesem a nakonec březovým hájem. Tři biotopy, tři naděje… a všude stejný výsledek: po houbách ani vidu, ani slechu.
Přes ušoplácek jsem jen proběhl - pár suchých kusů, nic, co by stálo za zastavení. Jedinou radost mi udělaly borůvky, kterých jsem si pár natrhal. Lesní vitamíny zdarma.

Pak mě napadlo, že se zajdu podívat na mechový vrch, jestli se situace s jarní invazí mravenců náhodou nezměnila. No… nezměnila.
Vrch stále okupují a vypadá to, že budu muset přejmenovat lokalitu na Mravenčí vrch. Po krátkém, ale intenzivním ústupu před šestinohými domorodci jsem se stáhl zpět do bezpečí lesa.

A protože takovým útěkem vyhládne, pustil jsem se do přípravy lesního oběda.
Nálezu hub jsem nevěřil, takže jsem si z domova vzal jeden poctivý portobello žampion. A plán byl jasný: topinka s houbovou směsí.

Na litinové pánvičce jsem si nejdřív udělal topinku - pěkně dozlatova. Poctivě jsem ji potřel česnekem, natřel taveným sýrem a odložil stranou.
Na pánvi pak šel olej, část jarní cibulky a nakrájený žampion. Chvilka smažení, chvilka provaření… a celá směs putovala na topinku. Navrch zbytek jarní cibulky.

A musím říct - tohle byla paráda. Křupavé, voňavé po česneku, cibulce a lese. Jednoduché jídlo, ale v terénu chutná jako hostina.
Přesně taková ta topinka, u které si člověk řekne, že jídlo venku má prostě lepší chuť.

Cestou zpět jsem ještě potkal kamaráda, prohodili jsme pár novinek z polesí, zhodnotili situaci s houbami (neveselá) i s mravenci (ještě horší) a pak už jsem stočil kroky domů.

Dnešní potulka?
Žádné houby, spousta mravenců, pár borůvek… a topinka, která zachránila den.