Zbůch a nedělní houbaření

Týden byl docela hektický. V sobotu jsem se pracovně dostal do Zbůchu, dnešní samostatné obce západně od Plzně, která je známá především svou hornickou minulostí a těžbou černého uhlí. Když už jsem byl na místě, zastavil jsem se alespoň u jedné z místních keší a odlovil obnovená Boží muka. Na neděli jsem byl domluvený s kamarádem, že bychom konečně vyrazili na jednu geocachingovou sérii za Starým Plzencem. Jenže v sobotu večer jde na oslavu a neví, v jakém stavu ráno bude a jestli vůbec někam vyrazí.

Nechtěl jsem tedy celý den čekat jak tady říkáme "na vítr" a rozhodl se, že ráno vyrazím alespoň na houby. Upřímně, když jsem v neděli vstával, moc šancí jsem tomu nedával.

Krátce po osmé jsem v lese. Stejně jako minulý týden v tuto dobu tu není ani noha. V první části lesa nenacházím vůbec nic a říkám si, že dnešek možná skončí fiaskem. Pak se ale stáčím na svoji osvědčenou houbovou stezku a objevují se první nálezy. Nejdřív jsem si říkal, že to bude tak maximálně na polévku, ale houby přibývaly a nálada se rychle zlepšovala.

Snídaně byla tentokrát jednoduchá, ale stylová. Horalka s burákovým máslem a káva s příchutí pekanového ořechu a javorového sirupu. Chuťově mi okamžitě připomněla pekanový pletenec z pekárny, jen bez té sladkosti. Příště si ale tahle káva zaslouží alespoň trošku cukru, protože potenciál má veliký.

Po cestě přibývaly podubáky, hřiby smrkové i několik klouzků. Kolem jedenácté se les začal plnit dalšími houbaři. Aby nedošlo k omylu – další houbaři mi vůbec nevadí. Hub je v lese dost pro všechny a každý stejně hledá něco jiného. Co mi vadí, je rámus. Křik přes půl lesa, hlášení každého nalezeného hříbku jak při sportovním přenosu, rozkopané houby a obaly od sušenek či plechovky poházené kolem cest.

Takže jsem udělal to, co dělám v podobných situacích rád – zmizel jsem do odlehlejší části lesa. A dobře jsem udělal. Připsal jsem si několik dalších pěkných nálezů a mohl si užívat to, kvůli čemu do lesa chodím nejraději: klid.

Protože nebylo jisté, jestli se kamarád ozve, neplánoval jsem dnes žádné velké vaření. K obědu jsem si z domova přibalil dva tygry z lahve, místní specialitu což jsou poctivě vyladěné pikantní utopence. V lese chutnaly výborně.

Při zpáteční cestě jsem se ještě zastavil na místě kousek od rušné cesty, kde jsem před čtrnácti dny našel několik krásných hřibů. A byli tam znovu. Více než deset kusů na místě, které leží sotva metr a půl od cesty, po níž každý den projdou desítky lidí. Člověk by řekl, že taková místa už musí být dávno vysbíraná. A přesto ne.

Domů jsem se vracel krátce po poledni a rovnou nastoupil na druhou směnu. Čištění, krájení a plnění sušičky. Houby se sušily jedna radost a v kuchyni to vonělo skoro stejně krásně jako ráno v lese.

Kamarád se nakonec neozval. Takže kdybych zůstal doma a čekal, strávil bych celý den přemýšlením, jestli se něco bude dít. Místo toho jsem si užil několik hodin v lese, nasbíral pěknou směsku hub a strávil příjemný den venku.

A to je nakonec asi to nejdůležitější. Někdy se vyplatí nečekat, až se věci stanou, ale prostě vzít batoh a vyrazit do lesa.