Nedělní houby a černické strašidlo

V týdnu vydatně zapršelo a značnou část včerejší soboty také. Mě to ale vůbec nevadilo, protože jsem měl stejně jiné povinnosti. O to větší očekávání jsem měl na nedělní ráno. Teploty už pomalu klesají, podzim se hlásí o slovo a já po osmé hodině vyrážím do lesa.

Les je ještě příjemně tichý a liduprázdný. Nejprve procházím kolem místa "u Kovářů", tedy přesněji u bývalých kovářů. Ať sem přijdu kdykoliv, mám pocit, že se houby na tomhle místě ukážou jednou za rok, jen aby člověka ujistily, že tam opravdu rostou. Dnes ale opět nic.

Pokračuji na svoji tradiční houbovou stezku a brzy nacházím první hřiby žlutomasé, známější pod lidovým názvem babky. Jsou to takoví nenápadní pracanti mezi houbami. Houbaři je často přehlížejí nebo nad nimi ohrnují nos, protože bývají červivé častěji než jiné hřiby. Když se ale podaří najít zdravé kousky, odmění se výbornou chutí a ve směsi hub mají své pevné místo. Navíc rostou často ve chvíli, kdy mnoho jiných hub už dávno vzdalo sezónu.

K babkám postupně přibylo ještě několik dalších hříbků a vypadalo to na pohodovou dopolední procházku. Jenže pak se odnikud vynořila postava v modré bundě s batohem. Slovo z ní nevyšlo jediné, ale pohledem mě sledovala, jako bych jí právě vybral poslední hřib v okrese. Kam jsem šel já, tam se po chvíli objevila i ona.

Řekl jsem si, že tomu nebudu věnovat pozornost, a přesunul se na další místo. Zastavil jsem, čistím houby... a modrá bunda zase nedaleko. Přesun na další lokalitu. Hledám, nacházím, rozhlédnu se... a z druhé strany se opět vynoří známá silueta.

To už mi hlava nebrala.

Les velký jako blázen a ten člověk se na mě lepí jak kloš na jelena.

Nakonec jsem situaci vyřešil po svém. Sedl jsem si a udělal si snídani. Ovesné sušenky a vánoční čaj. Ano, vánoční. Na Vánoce je sice ještě naštěstí čas, ale skořice, hřebíček a další koření fungovaly evidentně lépe než repelent. Ať už to bylo kouzlem Vánoc nebo náhodou, záhadná modrá postava se po chvíli vytratila a já měl zase svůj klid.

Stejně jako při předchozích potulkách se kolem jedenácté hodiny začal les plnit lidmi. Tu se přiřítila skupinka hlučných dětí, tam houbař s kbelíkem, jinde odborník s igelitkou velikosti menšího stanu. Bylo jasné, že čas ranního klidu skončil. Pokud letos ještě na houby vyrazím, bude to chtít vstávat o dalších třicet až šedesát minut dřív. To by mělo akorát vyjít na můj oblíbený šestikilometrový okruh dřív, než se les probudí.

K obědu dnes bylo vepřové maso v mrkvi s bochánky. Poctivé jídlo do lesa, které zahřeje a dodá energii na cestu zpět.

Celkový výsledek? Přibližně půl tašky hub. Doma se sice ukázalo, že některé kousky byly zákeřně červivé i přes zdravě vypadající nohy, ale to už k houbaření patří.
Na řízky zbylo dost a sušička si také přišla na své.

Dnešní potulka tak nabídla všechno, co od podzimu očekávám. Příjemné počasí po dešti, vůni lesa, slušnou úrodu hub, dobré jídlo a navíc setkání s tajemným černickým strašidlem v modré bundě. Jestli mě sledovalo kvůli houbám, nebo jsem mu byl něčím podezřelý já, to už se asi nikdy nedozvím. Každopádně nedělní dopoledne bylo využito na sto procent a o tom to celé je.