Za houbami dokud rostou

Celý čtvrtek dopoledne se držela mlha a já doufal, že si dá reprízu i dnes. Mlha má totiž jednu velkou výhodu. Většině lidí se v ní do lesa nechce, a tak člověk získá něco vzácnějšího než plnou tašku hub... klid.
Jenže ráno mě probudilo překvapení. Budík ještě mlčel, ale já byl vzhůru. Vykouknu ven a po mlze ani památky. Teploměr ukazoval kolem osmi stupňů, vzduch byl chladný a svěží. Podzim už převzal vládu naplno. Stromy pomalu shazují listí, cesty se začínají barvit do žluta a člověk cítí, že houbařská sezóna se pomalu blíží ke svému závěru.
Po sbalení nezbytností vyrážím do lesa. Ke Kovářům teď nejdu a rovnou se napojuji na svou osvědčenou stezku. Po chvíli nacházím první houby. Žádné žně, ale přece jen něco do tašky přibývá. Mnoho kousků však nechávám tam, kde vyrostly. Některé jsou už přemokřené, jiné obsadili červí nájemníci a několik z nich má své nejlepší dny dávno za sebou. Les si zkrátka bere zpět, co mu patří.
Kilometry ubíhají pomalu a příjemně. Nikam nespěchám, poslouchám šustění listí pod nohama a užívám si podzimní atmosféru. Po zhruba třech hodinách mám v tašce asi čtvrtinu úlovku a začíná se ozývat žaludek.
Na řadu přichází dnešní menu z BDP. Tentokrát hovězí na žampionech s těstovinami. Přiznávám, že když jsem otevřel sáček, těstoviny na první pohled vypadaly spíš jako fazole. Naštěstí šlo jen o optický klam. Po ohřátí byly v pořádku, nerozvařené a neslepené, což nebývá vždy samozřejmostí.
Ohřev dnes obstarával bezplamenný ohřívač. V současných teplotách funguje bez problémů, ale už teď je jasné, že jakmile se rána přiblíží k nule, jeho výkon nebude úplně přesvědčivý. Samotné jídlo ale mile překvapilo. Masa bylo dost, žampionová omáčka měla příjemnou chuť a celé to zmizelo rychleji, než jsem původně plánoval.
Sladkou tečku obstaral ovocný salát. A ten byl naprosto skvělý. Kousky manga, hrušek a ananasu ve sladkém nálevu chutnaly po několika nachozených kilometrech téměř luxusně. Přesně ten typ drobnosti, který člověku zlepší už tak povedený den.
A povedený opravdu byl. Za celé dopoledne jsem nepotkal jediného člověka. Žádného houbaře s kbelíkem, žádného pejskaře ani výletníka. Jen les, podzim a ticho. Přesně kvůli takovým chvílím vyrážím ven znovu a znovu.
Cestou zpět jsem se ještě zastavil u Kovářů. Výsledek byl tradiční a očekávatelný. Kdyby tam vyrostla jediná houba navíc, asi bych si musel sednout.
Celkově dnešní okruh ukázal necelých osm kilometrů. Doma přišlo očištění, okrájení horších částí a klasické houbařské vystřízlivění. Úlovek se smrskl téměř na polovinu. Na druhou stranu se podařilo naplnit jednu sušičku, takže není důvod ke stížnostem. Hlavní je, že houby stále rostou a sezóna ještě úplně nekončí.
A tak dnešní dopoledne dopadlo přesně tak, jak mám rád. Klidný les, podzimní atmosféra, něco dobrého k obědu, pár kilometrů v nohách a zásoba sušených hub zase o něco větší.